SARDINIE 2007

Začátkem února 2007 jsme se s několika kamarády rozhodli, že pro letošní jaro zvolíme potápěčský výlet na sever Sardinie formou safari na devítimístné plachetnici. Nakonec ale celou skupinu tvořilo 11 lidí a tak jsme byli zvědaví, jak týden na moři přežijeme. Najali jsme si plachetnici a během dubna jsme přes internet zajistili lístky na trajekt z Livorna do Olbie. Protože jsme cestovali přes noc, zajistili jsme si i kajuty na pohodlné přespání. Asi týden před odjezdem jsme se sešli u Miloše na pivním setkání a dohodli jsme co a jak s jídlem na lodi s jednou kuchyní a velkou lednicí.

26.5. jsme vyjeli v 5hod. přes Rozvadov, Mnichov, Innsbruck, Brenner, Bozen, Verona, Modena, Firenze až do Livorna, kam jsme dorazili asi ve 20hod. V 21.30hod trajekt MOBY OTTA vyjížděl. Ubytovali jsme se, prohlédli celý trajekt a šli spát. Kajuty byly velmi pohodlné a za 300Kč/os. to bylo opravdu výhodné.

27.5. trajekt dorazil do Olbie asi v 8hod, pak jsme přejeli do přístavu Porto Rotundo, kde kotvila naše plachetnice. Počasí dle předpovědi mělo být větrné, ale asi po hodině nošení věcí jsme se nalodili. Váhali jsme jestli nezůstat přes noc, nakonec se rozhodlo, že jedem. Okolo 13hod. jsme vyjeli do zátoky Cala Cotticcio ostrova Caprera Island. Cestou jsme překonávali vlny asi 1m vysoké proti větru a vše se zdálo bez problémů. Pouze se nám ve větru 2x otočil do vody nafukovací člun tažený za plachetnicí i s motorem. V zátoce jsem provlékl lana betonovým kvádrem na dně v 17m hloubce a chvíli jsme se kochali nádhernou zátokou. Na noc jsme pro jistotu zajeli do zátoky Cala Portese, kde jsme přečkali poměrně klidně noc. Před spaním jsme dělali ještě servis upadnutého výfuku motoru Honda, který poháněl kompresor na plnění potápěčských lahví.

28.5. po probuzení jsme se z důvodu velkého větru a vln přepravili opět do zátoky Cala Cotticcio, kde jsme zakotvili 3-mi lany příď a dvěma lany záď k betonovému kvádru 0,7x1,5x1,5m v hloubce 17m. Během dne jsme v zátoce provedli jeden seznamovací ponor a nachytali jsme několik ryb a chobotnic. Po ponoru jsme s Martinem a Milošem provedli výsadek po větru na pevninu na nafukovacím člunu pomocí vesel. Tam jsme přešli útes a v zátoce našli barely, kterými jsme si chtěli označit vyvázaná lana pro další dny. Nazpět na loď jsme se ale proti větru nemohli dostat, tak to zkusil Martin sám a zlomil veslo. Naštěstí se tu objevil motorový člun, který když viděl jeho námahu, tak ho dotáhli k plachetnici. Jenže motor se nepodařilo nastartovat a tak jsme s Milošem měli prekérku, jak se dostat do plachetnice. Nakonec jsme se museli prodrat mezi skalami a roštím na špici zátoky asi na úroveň naší lodi a zkusit přeplavat. Vlny asi 1m nás nezaskočili a vzdálenost 150m jsme uplavali. Naštěstí zde nebyl žádný proud. Večer jsme si dali pár piv a slivovici a šli spát. Vítr dle předpovědi měl dosáhnout max. 80km/hod.

29.5. asi ve 2.30hod mě i Vaška vzbudil silný vítr /prý vichřice 100-120km/hod./, cítili jsme jak vítr neustále trhá lodí na lanech. Museli jsme držet rolovací okna plachetnice, aby se vítr nedostal do lodi. Vítr se v zátoce točil a v 3.30hod ještě zesílil. Plachetnice byla jak hříčka přírody na hladině neustále kroužící okolo betonového kvádru. To už byli utržené lana co drželi záď a loď ve větrném víru co v zátoce vznikal vždy byla odtažena na moře co lana dovolily, pak se do nás vítr opřel a celou hmotností lodi trhnul lany ve směru do zátoky. Vzbudili jsme všechny, aby vyšli z kajut /někteří neposlechli, že prý se na to nemohou dívat/, vzali jsme si pas, peníze, neoprenové boty na nohy a vodotěsnou baterku. Byli jsme připraveni vyskočit do moře, když bychom viděli, že se blížíme ke břehu a tedy, že se zbývající lana utrhly. Plachetnice má totiž slabý motor, který si s velkým větrem neporadí a ani neudrží loď ve směru plavby. Očima jsme tahali východ slunce, abychom alespoň viděli okolo sebe a psychicky se cítili alespoň o něco lépe. Nakonec se rozednilo a my úplně promrzlí a vyřízení jsme si trochu oddechli a stále ve vichřici čekali, jestli lana vydrží. Vichřice oslábla asi ve 12hod. a my se šli podívat co se stalo s lany. Tak z 5-ti nám zůstaly dvě, které vydržely a díky nim jsme neztroskotali. Betonový kvádr se posunul po písčitém dně asi o 100m směrem ke břehu od kterého nás dělilo asi 50m. Od této chvíle jsme zátoce Cala Cotticcio neřekli jinak, než „Zátoka Smrti“. Den jsme chtěli zakončit v maríně městečka Maddalena na ostrově Isola La Maddalena, ale kvůli velkým vlnám a větru mezi ostrovy Isola Caprera a Sardinií, kde byly tak obrovské protivlny, že jsme se museli obrátit a přespat v maríně Porto Curvo. Po starostech s přistáním ve větru v tak velké maríně jsme pak zaplatili 100euro zálohu na přípojku vody a elektřiny. Slastný pocit, jsme na břehu, pak jsme se v maríně osprchovali a šli na pizzu. Toto městečko je bez obchůdků, pouze suvenýry, bary a restaurace. Takže každý kdo sem zavítá, se musí stravovat v nich Při kotvení jsme ještě zakotvili na soukromém místě, takže nás navedli na to pravé místo, které nás stálo 79euro. Snobský přístav.

30.5. jsme vyjeli z Porto Curvo bez zaplacení, protože v maríně byli až od 16hod a vyrazili jsme opět do „Zátoky Smrti“. Protože byl silný vítr a vlny 2m vysoké, řekl si kapitán, že nás naučí plachtit. Po krátkém zaškolení jsme už plachtili asi 2km od břehu podél ostrova Caprera Island. Byl to let po hladině. Kapitán pak řekl Martinovi ať přitáhne kosatku, on to udělal, ale tak silně, že přetrhl lano. Okamžitě se loď dostala do úhlu tak 30stupnů od hladiny a příď ve vlnách chodila 2m nahoru a dolů, takže 4m. Ve vlnách se asi hodinu hledalo řešení a nakonec jsme lano převinuli za utržený konec. Motor celou hodinu šel na vyšší otáčky, které ale stejně nestačili na to, aby byla loď ovladatelná a jen tak tak jsme drželi chvílemi i kurs šikmo proti vlnám. Nakonec jsme se se ztraceným komínkem, potrhanými oběmi plachtami a pozvracenou posádkou vrátili do „Zátoky Smrti“. V této situaci kdyby někdo z nás spadl přes palubu, tak mu nikdo z nás nepomůže a jestli by vylétl vrtulník v tomto větru, to nevím. Takže by byl unášen ve vlnách někam ke břehům Itálie. V zátoce jsme nafoukali lahve a ponor jsme udělali na druhé straně útesu nad zátokou. Byli zde obrovské skály a útesy padající do hloubky asi 35m. Viděli jsme obrovského kraba pavoučího, utrženou rybářskou síť asi 50m dlouhou, murény a spousty drobných rybek. Byl zde poměrně siný proud a samozřejmě i vlny. Vrátili jsme se do zátoky smrti, kde jsme přenocovali již klidněji než minule. Před spaním jsme si dali ještě opět servis výfuku motoru kompresoru.

31.5. jsme po snídani vyrazili na nádhernou lokalitu asi 5km od ostrova Isola Caprera k majáku Secco dei Monaci. Velký útes s desítkami murén, množstvím ryb, spoustou ztracených brýlí a šnorchlů. Pak jsme cestou na druhou lokalitu vždy výborně poobědvali pod vedením šéfkuchaře Honzy. Druhý ponor jsme udělali nad ostrovem Isola La Maddalena – v místě Punta Zonotto. Útes na volném moři asi 1km od břehů ostrova začínal v hloubce 6m a padal asi do 40m. Byly zde jeskyňky, stěny, murény, menší rybky, barakudy atd. Po vynoření jsme se přesunuli do nádherného městečka Maddalena, kde jsme si dali u kambodžana kebab a pivo, pak Tequilu. Jediná žena naší výpravy přebrala a šla spát k lodi, kde si lehla na molo před naší loď. Já si šel z restaurace odskočit do moře a vidím jak po molu jde ital a hned k opuštěné nalité kolegyni. Hned jí ukecává a táhne jí „prý na kafe“. Dostal jsem od jejího manžela úkol zaskočit za něj a vysvobodit jí ze spárů vyvrhela. Tak se stalo, pak jsem jí asi na 15min. pustil, ale ital nás sledoval a opět jí chytil a už jí táhnul do uliček městečka. Opět jsem zakročil provedl osvobození. Pak jsme si dali výbornou zmrzlinu a šli spát.

1.6. jsme v Maddaleně opravovali kompresor , výměna olejů, čištění sání, oprava svorníku výfuku motoru. Nakonec jsme nafoukali u italů a že nás vezmou na lokalitu. Udělali jsme dobře, že jsme nejeli, měli jsme odpočinkový den s nákupem triček a suvenýrů. Večer někteří zašli na pivo a Tequilu a někteří na zmrzlinu. Na nábřeží byla módní přehlídka, takže i dobré na vypláchnutí oka.

2.6. v 5.15hod. nás Milan, jako již obvykle, vzbudil a my v 6hod. vyrazili na Korsiku do rezervace velkých kaniců v Bonifáčském průlivu východně od Lavezzských ostrovů. Dorazili jsme tam až tak v 10hod, byly vlny a vítr. Někteří z nás cestou cestu vyhazovali snídani rybám. Po nalezení bójky asi v 6m hloubce jsem se k ní potopil a provlékl lano jen na šnorchl bez neoprenu, nic moc, voda měla 18°C a v silném proudu to byla docela makačka. Pak jsme se oblékli a šli se na tu vyhlášenou lokalitu podívat. Hned jak kanici ucítili jídlo, začalo tango. Sestupovali jsme po laně do 26m a už při sestupu k nám vyjížděli kanici 0,5 – 1,3m velcí. Byli nenažraní, Liborovi sežral velký kanic dva chleby s řízkem a párkem i s igelitkou – vytrhli mu ji z ruky. Petrovi sežrali hadrový pytel s klobásou a rohlíkem i s kovovou karabinou 10cm velkou. Jen Jirka si krmení uchránil a spořádaně je krmil. Když je dokrmil, tak kanici byli tak rozdovádění, že kousali i do jeho rukou, jeho pěst dvakrát zmizela v obrovské tlamě kaniců. Vše jsme nafotili. Pak ještě Milan, když se 15cm před jeho obličejem zastavil obrovský kanic a otevřel hubu, tak se tak lekl, že mu dal pěstí zespodu do huby a kanic pochopil, že už nic nedostane a odplaval. Nad 5m hloubky byl velký proud a tak jsme při výlezu na loď museli bojovat. Pak jsme poobědvali a přejeli jsme zpět na Sardinii k vraku lodi Angelika nad útesem ostrova Isola Spargi. Asi 80m dlouhá řecká loď potopena v roce 1982 byla rozlomená na několik částí. Zajímavé byly pouze kabiny s kabely, potrubí a rozvaděče. Pak jsme opět jeli do Maddaleny kde jsme přespali.

3.6. ráno jsme vyjeli do domovského přístavu Porto Rotondo, okolo základny americké armády a okolo Porto Curva. Po přistání jsme vyklidili loď zaplatili 6000Kč za naftu a vyrazili na trajekt. Tam jsme se osprchovali, prohlédli vlajkový trajekt s devíti patry MOBY AKI a šli spát. Někteří ovšem se v pizzerii věnovali konzumaci italského piva za 3eura a zdolali jich 52. Po přistání jim ostatní návštěvníci restaurace dlouze zatleskali. Přejezd touto lodí se zkrátil z 10hod. na 6hod. jízdy, takže jsme přistáli cca v 21.30hod. a v 22.30hod. jsme vyjeli k domovu.

4.6. asi v 10hod. jsme byli v Hlásné Třebáni u Honzy, který nám daroval na Borek dva sumce asi 40cm velké a okolo 13hod. jsme byli doma. Odpoledne jsem sumce na Borek pouštěl s i fotodokumentací.